neděle 29. ledna 2017

Ordine Draconis | Prolog


Uhmm. Tak je to tady. 
Historicky první část, která kdy spatřila světlo světa a já doteď nevím, jestli mám jásat, že jsem v sobě sebrala dostatečné množství odvahy to zveřejnit,  anebo se třást hrůzou, jak moc kritické budou vaše reakce.

 Ten prolog je...starý, hodně starý a svým způsobem i zvláštní, ale v současné době,  kdy se znovu učím psát, cítím, že ze sebe nedokážu vymáčknout nic lepšího, takže jsem se rozhodla nechat jej v původní formě a nijak razantně neupravovat.

 Původně jsem jeho zveřejnění plánovala až...do doby, kdy se první kapitola dostane do stavu ve ve kterém by alespoň matně připomínala souvislý text (a né jen směs nejrůznějších poznámek), abych tyto dvě části mohla přidat bezprostřeně po sobě, protože... s přečtením prologu budete mít možná pocit, že se samotným příběhem nemá nic moc společného. (Ale to je jen pocit.)

Ale pak jsem se před Erin maličko prokecla, že ho mám napsaný, no a už nebylo úniku. (Takže na oplátku doufám, že budou brzo ty fotky! :D)

 Přeji příjemné počtení :)

"Neboj se, bude to snadný!" Kdesi uvnitř hlavy slyším jeho hlas. Hlas, který teď už nedokážu přiřadit k nikomu, přestože mám pocit, jako bych toho člověka kdysi znala. Muselo to být bezprostředně předtím, než to začalo. Tahle vzpomínka ještě nestačila vyblednout úplně.
"Bude to bolet?" Zeptala jsem se tehdy nejistým hlasem a dotyčný jen zavrtěl hlavou.
"Ne, je to jako když usneš a pak se zase probudíš. Proces Zrození trvá jen několik vteřin. Možná neucítíš vůbec nic." Následně mi poklepal na rameno a jen dodal. "Uvidíme se na Druhé straně. Drž se."  A pak mi svět potemněl před očima.


První co vnímám je chlad. Navzdory tomu, že bych podle jeho slov neměla cítit vůbec nic.
Jeho závan mi zalézá hluboko pod kůži a já mám pocit, jako by z mého těla někdo rychle odčerpával všechno teplo. Opravdu to mám mít takový průběh? Ptám se sama sebe i když přitom nečekám žádnou odpověď. Teď už ale vím, že jsem mu neměla věřit. Bolest jako by si totiž nějakým způsobem hledala cestu ke mě a každý okamžik byl delší, než sám čas.
Věděl to. Věděl to a přesto mi lhal.

Tmu před očima náhle rozrazí bledě modré světlo. Jeho mžitky se mi rychlostí blesku míhají před očima, dokud se neseskupí do jediného tvaru. Je to jako tunel. Tunel v podobě světla, který v temném prostoru tvoří jakési rozhraní mezi ničím a ještě větší prázdnotou. Tunel, kterým padám skrz.

V záchvatu paniky se ve mě probouzí první návaly strachu.
Chci to zastavit.
Chci pryč.
Zpátky.
A ten pocit, ve mě každou uplynulou vteřinu narůstá víc a víc, přestože si matně vybavuji, jak kdosi říkal, že jakmile to začne už to zvrátit nelze. Kdosi, o kom záhy pochybuji, že vůbec kdy existoval. Vzpomínky na něj jsou totiž definitivně pryč, stejně jako na vše, co bylo předtím.

Navzdory všemu se z hrdla snažím vydrat výkřik. Chci zatnout pěsti a v přívalech zoufalství s nimi mlátit do zdí, které tu ve skutečnosti nejsou, ale nemůžu ani jedno.

Mráz mi zimou dál pálí do kostí. Zařezává se hlouběji do dřeně a masa, čímž ochabuje mé svaly natolik, že nedokážu přimět ruce k jedinému pohybu. Stejně jako nohy, hruď a zbytek těla, který jako by setrvával v nadvládě jakési paralýzy zatímco mi tunel dál ubíhá před očima. Jsem uvnitř něj a vlastně v něm nejsem. Padám a ve skutečnosti zůstávám na místě, ale je těžké si to uvědomovat znovu a znovu a nepropadnout iluzi.

Pak ale opravdu necítím vůbec nic. Schopnost přemýšlet se mi z hlavy vytrácí jako pára a stejně tak utichá i bolest a chlad. Mozková činnost se mi utlumuje na minimum. Ještě stihnu poslední nádech, než definitivně ztrácím vědomí a na neurčitou dobu moji mysl naplní absolutní tma.
A pak...
A pak...

...Otevírám oči a jediné, co jsem skrze slepená víčka schopná vidět, je sloup světle modré záře mizející mezi stromy vysoko na obloze.



 

6 komentářů:

  1. Tak teď mi díky tobě úplně skvěle začala neděle! :) Akorát si ještě na chvilku zalezu pod peřinu kvůli tomu popisu mrazu pálicího do kostí (vůbec mi to nepřipomíná mě, když jsem včera šla bruslit). :D :D
    Moc se mi líbí, že hned zpočátku tu máme nějakou tajemnou postavu, o které nic nevíme + hlavní hrdinka o něm má smíšené pocity! Jupííí! :D
    Fakt se těším, jak se to bude vyvíjet dál, takže kašli na školu/přijímačky/maturitu (no, ta je stejně za dlouho, takže co...) a piš!! :) ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ani nevíš, jak příjemně jsi mi začala nedělní ráno ty! Nečekala jsem, že se prubodím a už tu na mě bude čekat komentáíř a ještě k tomu od tebe! :)

      Bruslit? Tyjo taky bych mohla někdy zajít, ale já spíš podobně mrznoucí pocit zažívám každodenně ve škole :D (sice nám tam konečně zatopili, ale já jsem prostě zmrzlá permanentně :D)

      Děkuju, děkujuuuu hrozně moc! :) Dneska na to všechno úspěšně kašlu a snažím se psát celý den, ale bohužel né moc produktivně, protože se do toho pořád snažím tak nějak dostat a to, že mi sem pořád někdo chodí a vyrušuje mě mi k tomu moc nepomáhá :/ Asi začnu zase psát v noci, to je asi nejlepší řešení (jen škoda, že nám odpadla biologie, kde by se pak dalo vyspat :D)

      Vymazat
  2. Líbí se mi to, z uměleckého hlediska. Hezky pracuješ se slovy (mráz pálí kosti, wohou! :D Oxymorony, personifikace, metafory! Oceňuju to, fakt že jo. Skoro jsem zapomněla, jak je krásné číst i něco jiného než zákoníky a dějepisný knížky :D
    Mám z tebe radost - a z tohohle samozřejmě taky. :)
    Je asi brzy na to, abych ocenila nějaký děj (je to jen prolog, že ano :D), a podobně, tak oceňuju aspoň stylistickou, uměleckou stránku *palec nahoru*
    Tak šup, šup další díl/kapitolu/cokoliv, ať můžu hezky kritizovat ;) ♥ :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Jsem hrozně ráda, že tu uměleckou stránku někdo ocení :) - Snažím se psát, aby to mělo i nějakou jazykovou úroveň a nestavět to čistě jenom na obyčejných vyjádření (I když to má většinou za následek, že mi vznikají až příliš složité věty a souvětí táhnoucí se dokonce na několik řádků které pak musím zjednodušeovat, aby se to vůbec dalo číst :D - viz první kapitola, se kterou mám v tomhle ohledu prácě opravdu dost)

      Já mám taky radost, z tebe, že to čteš! :) a pokusím se tě další kapitolou nezklamat, aby ti pak nepřipadalo čtení zákoníků a dějepisných knížek lepší, než tenhle můj...výtvor :D

      Vymazat
  3. :OOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
    *promiň, musím najít svou spodní čelisto na chodníku před panelákem*
    Je možné, že TOHLE je ten prolog, cos mi kdysi dávno dávala číst, nebo si to s něčím pletu? Přijde mi to povědomé, ale zase nechci kecat...
    Ta holka je pitomá - přesně na tohle jsem pomyslela, když si dala echo na FB a napsala k tomu něco o usínání. Absolutně to neber vůbec zle, prostě to byla moje první myšlenka :D Já se na něco těším a ty to shodíš dřív, než se k tomu dostanu (ať to bylo myšleno jakkoli).
    Tenhle prolog je jako světlo na konci tunelu plného blogových sraček, na které každý den narážím. Mám tu 'jednu úžasnou lichotku' - je to ta nejvíc čitelná věc za posledních xy věcí :D
    Ne, teď poker face. Zní to úžasně. Fakt. Totálně žeru prology, kdy nemáš nejmenší tušení. Nic prostě. Jméno, natož mít ponětí, o co go? Pche, to dělají jenom amatéři. A ty rozhodně nejsi amatér! A s tím, co člověk ví (respektive neví), dokážeš upoutat, strhnout a člověk se nadechne až když je kapitola u konce. Jsem neskutečně zvědavá, což je asi i tvůj záměr a dokonale se ti daří! Máš nás omotané kolem prstu neskutečným způsobem. Obdiv.
    Jak už jsem říkala - těším se na pokráčko, hodně síly do psaní a školy! Čtvrťák je náročný a většina blogů na maturitním ročníku ztroskotala. Neskutečné, jak úžasně se držíš ty! Snad to vydrží a kdybys náhodou měla málo inspirace, víš, kam se přijít pro pár inspirativních kopanců :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty víš, jak člověku vykouzlit úsměv na tváři, když po několikahodinovém sezení nad scio testy rezignovaně propadá depresi, že ty zkoušky v pátek nemá šanci udělat...a pak přijde tohle! ♥
      Ano, je o přesně ten prolog a celkem mě udivuje, že i po dvou letech ti to připadá povědomé, když jsem i to přitom posílala jen na betareading. :D
      V pohodě, vůbec mě to neuráží, já vím, že taková jsem :D ale...když jsem to včera v noci četla už po několikáté po sobě, abych se ujistila, že to FAKT ale doopravdy můžu zveřejnit, popravdě jsem u toho dost usínala sama a nějak jsem v tu chvíli měla pocit, že to bude stejně i u vás.
      To je jedna z nejhezčích věcí, co mi za moji spisovatelskou kariéru kdy kdo řekl, víš to? *červená se dojetím a stírá si z víčka slzu*
      Nevím vůbec, co na to všechno odpovědět, snad že momentálně nepotřebuju žádné další inspirativní kopance, protože tenhle komentář mě sám o sobě nabil energií o takové síle, že zítra fakt sednu a tu první kapitolu dopíšu. (a když už né celou, tak minimálně do poloviny :D)
      PS: jo, zatím se snažím držet, ale to jenom proto, že naprosto kašlu na všechno ostatní A pak s blížící se maturitou budu asi hodně brečet, že nestíhám..ale tenhle problém budu řešit asi až přijde :D

      Vymazat